Vždycky jsem si přála mít andulku. Jenomže když jsem řekla svým rodičům, že bych si přála malého papouška, tak mě vždycky řekli, že je to úplně zbytečné. Rodiče nechtěli mít doma žádné zvíře, že prý to stojí opravdu veliké peníze a že to zabere také spoustu času. Já sice chápu, že péče o zvíře je docela náročná a někdy také finančně opravdu hodně nákladná. Jenomže když dítě chce nějaké zvíře mít doma, tak je to vždycky velice složité ho odmítnout. Protože já jsem asi opravdu nedokážu představit, že bych třeba svému dítěti měla zakázat to, aby měla doma nějaké malé zvířátko.
Já rozumím tomu, že malé dítě se asi pořádně nepostará o nějaké zvíře, protože není všechno dokonalé. I to nejroztomilejší a nejmenší zvíře potřebuje určitou péči, a to zabere také samozřejmě nějaký čas. A všichni víme, že čas je velice důležitý a cenný. A abych pravdu řekla, tak já jako malá jsem si vždycky přála toho zmíněného papouška andulku. A nikdy se mi to nesplnilo splnilo. A splnilo se mi to až tehdy, když jsem si ke čtrnáctým narozeninám já sama papouška pořídila, protože moje kamarádka měla mladé andulky, tak jsem si řekla, že když mám ty narozeniny a dostala jsem od rodičů peníze, že jsi od kamarádky koupím jednu andulku.
Ani nevíte, jakou jsem měla radost. Rodiče první byli asi jednu hodinu naštvaní a nadávali mi a říkali, toho ptáčka vrátím, ale nakonec si andulku oblíbili. Andulka s námi byla dalších šestnáct let a musím říct, že to byly opravdu krásné roky. Moji rodiče se do andulky tak zamilovali, že po smrti mé první andulky si rodiče domů pořídili také dvě malé andulky jiné a já doma, když už žiji s přítelem, tak taky jsme si pořídili opravdu krásnou malou andulku. Byla jsem také moc ráda, když mi přítel řekl, že je vážně překvapený, že se mi líbí papoušci. Přítel by mě prý tipoval na kočku, protože se prý také moc ráda válím na gauči jako kočka. No, ani mě to neurazilo.
